Hra na desátou fotografii

Nejprve chci poděkovat milému Vlkovi za pozvání do hry. A o jakou hru jde? Cituji s dovolením Vlka:
"Tedy účelem hry je propagovat klasická fotoalba před neosobním uložením obrázků v počítači. Hra spočívá v tom, že bych měl vybrat právě 10. fotografii z alba, fotografii, která je mi blízká."
No musím se přiznat, že fotoalb máme doma opravdu hodně, ale poslední je z roku 2006. Takže mám, co dohánět, aby mi Emička jednou nevyčetla, že Anežka má několik fotoalb a ona žádné. Fotky máme, ale kdo je setřídí? :-)

Abych se vrátila ke hře. Celou neděli jsem listovala a vybírala. Bylo to těžké, protože jsem měla skoro ke každé fotce hezké vzpomínky. Na většině je samozřejmě Anežka.
Vybrala jsem fotku měsíční Anežky se svou prababičkou Růženkou. Fotka je, bohužel, vzpomínková, protože prababička už rok není mezi námi. Byla to nejhodnější babička na světě, která se přímo podílela na mojí výchově. Samozřejmě že k milé babičce patřil i nejlepší dědeček Pepík, který zde není taky už rok a půl. Byl to skvělý manželský pár, dodnes obdivuji jejich přístup k životu a krásný vztah, jejich toleranci, klid a úctu. Jejich výchova mne velmi ovlivnila, vyprovázeli mne do školky, učili první říkanky, vedli do první třídy, připravovali do školy, prostě mi byli po boku po celé dětství a mládí. Moc jsem je měla ráda a věřím, že i oni mne. Ale hlavně milovali Anežku. Byla jejich sluníčkem. Oba měli ještě šanci poznat Emičku jako ukřičeného novorozence. Víc už, bohužel, ne. Babička a dědeček budou vždy patřit mezi moje nejbližší a nejmilovanější. Často na ně s láskou vzpomínáme.


Dědeček s jednodenní Anežkou ještě v porodnici. Tu lásku nelze přehlédnout.

Na závěr musím pozvat do hry tři další hráče, kteří nam zveřejní svou desátou oblíbenou fotku. Zvu: Markétu s Lukim, Lucku Fíkovic a samozřejmě Majdu.

----------------------------------------------------------------------------------
Edmund Husserl
Ti, které jsme s láskou uctívali, vlastně ani neumírají. Neusilují už o nic, nic nekonají, nehovoří k nám, nic po nás nepožadují. A přece, kdykoli si na ně vzpomeneme, cítíme, že nám hledí do duše, že s námi cítí, že nás chápou, že schvalují nebo neschvalují naše počínání.