Karneval 20.2.2010

Po několikatýdenních přípravách se konečně konal Anežčin školní karneval. Ája chtěla už něco modernějšího než Pipi dlouhá punčocha. Její návrhy byly různorodé a velmi originální, někdy až moc. Nakonec si vybrala Michaela Jacksona. Je to z výše uvedené fotky poznat??

Karneval se vydařil. Každá třída měla navičené i nějaké to zábavné vystoupení. Anežka nacvičovala na písničku Draka bolí zub a samozřejmě byla tím drakem.


A ještě jedna fotečka se spolužáky a kamarády.


Emička zůstala doma s babičkou, protože jsem nechtěla, aby v tom davu dětí chytla nějakou virozu. Takže jsme si karneval s tatínkem užili, nemuseli jsme běhat za Emičkou.
Emička se doma nenudila, potrápila Axinku, babičku i panenku :-).

Dividlo ZatímNijak

Anežka měla ve středu velmi nabitý, ale úspěšný den.

Ráno rychle do školy, paní asistentka šla k zubaři, tak jsem asistovala já. Naštěstí jen o přestávce. V hodinách to zvládla Ája s pomocí paní učitelky a kamarádky Gábinky. Což se holkám líbilo, poněvadž mohly sedět spolu v lavici. :-))
Já jsem stihla dopoledne nákup i knihovnu. Oběd byl ze včerejška (kachna s červeným zelím a knedlíkama).

Jako každou druhou středu měla Anežka po škole výtvarný kroužek, tak jsem Emičku nechala doma s tatínkem a běžela do kroužku. Paní učitelka moji pomoc nepotřebovala, tak jsem se s velkou radostí usadila na chodbě školy a začala číst Dostojevského Zločin a trest. Potřebuji teď knížku k zamyšlení. Tak jsem zvolila klasiku, kterou jsem neviděla od gymplu. Zvládla jsem 50 stran, což se doma hned tak nestane.

Po kroužku rychle s Anežkou domů na pozdní oběd, úkoly, rehabilitační cvičení. Za hodinu jsme balily a jely do Ostravy na nový dramatický kroužek s názvem Dividlo ZatímNijak. Tatínek jel na noční, tak jsme cestou vyhodily Emičku na hlídání u babičky. Napoprvé jsme ji s sebou nechtěly brát, protože nevíme, jak je budova bezbariérová a kde zaparkujeme apod. Hned jsme Středisko volného času Korunka našly, je to kousek od Futura.
Anežka byla nervozní, ale moc se těšila. Kroužek je SUPER!!! Paní "šéfová" mne napoprvé nechala okouknout celou dvouhodinovku. Byla jsem sama zvědavá, jak to Aja zvládne. Jsou tam dvě devítileté děti a 7 asi patnáctiletých. Hned Anežku přijali mezi sebe a zapojili do improvizace. Trošku s úsměvem bojovali s vozíkem, sem tam zapomněli vozík zabrzdit, tak jim Anežka ujela, kam neměla :-). Byla tam výborná veselá atmosféra. Myslím si, že se tam Aji bude líbit a bude plnohodnotným členem divadelního kroužku. Věřím, že se bude Anežka snažit, aby tam zapadla.
Pro Emičku jsme dorazily kolem půl osmé, takže doma jsme byly po osmé. Koupání a večeře byly jako celý den ve spěchu, a stejně holky ležely až v devět večer.
Byl to velmi velmi náročný, ale šťastný den. Potom, co jsme zažívali začátkem týdne, konečně zlom k lepšímu. Snad se ten náš jeden nezveřejnitelný problém konečně vyřeší.

A ještě jedna novinka - první Anežčiná trojka v žákovské :-)). (i/y po m)

Fotka je vzpomínková (Anežka, Kačenka, Markétka a Gábinka). Ať už je léééto, prosím.

Náš pes pískááá 14.2.

Naše Axa nám dnes prozradila novou dovednost! S Anežkou se pokoušela o dvouhlasné pískání na flétnu :-). Musíme přikoupit další nástroj, protože Emička neměla na co hrát. A to se bez kraválu neobešlo. Axa jako asistenční pes umí kdejaké dovednosti a taky lumpárny. Hlavně nosit a aportovat věci, které zrovna někdo účelově někam odložil.

Nedělní cvičení na flétnu je vždy zážitkem. Někdy pozitivním někdy negativním. Hlavně když celý týden si nikdo nevzpomene a pak celou neděli se trápíme s úkolem na pondělí. Ach jo. Kdyby to byla jen zábava, tak by s tím Anežka jistě už dávno praštila. Ale má píslání na flétnu v rámci osnov v TV a také je to výborné dýchací cvičení. No na výsledky naší dřiny raději nepomýšlím, protože neodpovídají našemu úsilí.

Nic není zadarmo ani ten hvízd..

Ponocování 13.2.

Měla to být klidná sobota strávená doma. Ale to je jasné, že to tak neskončilo.

Ivo měl celý víkend denní, takže já sama s holkama. Přijela moje mamka, takže nám smutno nebylo. Měla jsem v plánu udělat kupu již dlouho odkládaných domácích prací, hlavně žehlení.
Ale hned ráno jsem se při odhrabávání nového sněhu potkala se sousedkou a domluvily se na návštěvě u nás. Přišla s pětiletou Verunkou a osmákem Karlíkem. Aja s ním samozřejmě surfovala na netu, jak jinak. A Verunka si sama hrála. Když později večer Karlík odešel domů, tak si holky začaly konečně hrát spolu. A hrály si a hrály si až do jedné hodiny ranní. Doudám, že tady nechodí moralisti a paní ze sociálky. :-)
A my matky kecaly a probíraly plesy, na kterých jsme spolu byly. No prostě relax! A žehlení se již v brzkých ranních hodinách samozřejmě nekonalo. Ach jo, tak zase zítra další smělé plány.

Rehabky velké vzrůšo 12.2.

Jako každý pátek jsme vyrazily na rehabilitaci. Jen dnes to bylo komplikovanější, protože měl Ivo denní, tak jsme jely samy. To je vždy fuška a nápor na moje nervy už od rána.
Ráno rychle fofr nachystat sebe, zaopatřit Axu, odhrnout případný sníh či led z auta, vzbudit a vypravit Emičku, dát ji do židličky a pak vzbudit a vypravit Anežku. Celou dobu nám do toho křičí Emička, že chce ven ze židle, až jednou vyleze, tak bude po srandě. Pak obléct Anežku do bundy a bot a odnést ji na verandu do křesla, ať ji není teplo. Rychle doobléct Emičku a odnést ji i s aktovkou do auta. Při připínání do autosedačky se hned s Emčou poperem, zásadně do ní nechce, protože ví, že v ní bude ještě nejméně půl hodiny. Pak odnést do auta Anežku. Auto za tu dobu zase zamrzlo a můžu škrábat na novo. Samozřejmě nejde otevřít díky mrazu a sněhu i brána, takže další boj o moje nervy. A je půl osmé a frčíme do školy. U školy nechávám Emičku v autě a běžím svléct a předat Anežku a aktovku paní asistentce. Po celou dobu Emička v autě křičí, takže mne kolemjdoucí rodiče spolužáků upozorňují na to, že nám v autě pláče miminko. Díky všem! Ale já to vím, ale mám jen dvě ruce, které víc než jedno dítě najednou neunesou. Až bude Emička sama zvládat schody, tak už v autě křičet nebude muset. Pak jedeme na každodenní nákup do místní sámošky, domů uklidit ranní nepořádek, uvařit oběd, případně zatopit, či nanosit dřevo ke krbu, nakrmit všechno zvířectvo a věnovat se Emičce, ať se holka rozvíjí. Pak jde Emička spinkat na chvilku, já si dodělám, co potřebuji nebo dám konečně kafíčko. A budíme a fičíme pro Anežku do školy. A zase křik a vzdor a to stejné na rehabilitaci. Nejprve vynést Anežku, pak pro Emičku a tak pořád dokola. No prostě o zábavu postaráno celý den. V žádném případě si nestěžuji, jen si dokumentuji, jak to vše nyní u nás vypadá, protože za pár měsíců či dokonce týdnů vše bude jinak a budeme jen s úsměvem vzpomínat. Tedy doufám.:-)

Náš milovaný čtyřlístek - 11.2.

Dnes nás Aja ukecala a šla otravovat odpoledne strejdu s holkama. Měl zrovna volno, tak se mu to hodilo. Prý aby se doma s holkama nenudil. Což asi nehrozí.
Anežka svoje sestřenice miluje a říkají si, že jsou "skoro sestry". A to asi jsou, protože se denně vidí.
My toho využili a jeli do Ostravy obhlédnout nějakou slinutou dlažbu do stavebnin. Zapomněli jsme doma golfky pro Emičku. No to jsme si dali. Emča chtěla sama všude chodit a na vše si sáhnout. Při každém našem doteku jen na nás křičela: Nééé..Mamííí néé..Tatíí nééé a utíkala pryč. Samozřejmě jsme byli jako vždy středem pozornosti, protože nás nešlo přehlédnout ani přeslechnout. A my jsme ani neměli čas vybírat dlažbu. Hlavně že jsme se pokusili o další převýchovu našeho tvrdohlavce. Jak já říkám snaha o socializaci dítěte. A přitom naše děti s námi všude chodí, nikdy je neodkládáme a vše děláme spolu. Takže nám nikdo nemůže vyčítat, že na něco Emička není zvyklá a že je pak venku jako urvaná z řetězu.
Anežka si holky užila, ještě jsme u strejdy stihli kafíčko, medovník a višně v čokoládě, ty jen já neřidič. A před osmou jsme byli doma.

Na fotce jsou jen tři ze čtyř našich holek, Emička někam utekla a nechtěla se fotit.

Uhlířův zvěřinec - 10.2.

Ve středu měla Anežka školu jen dvě hodiny, protože se jelo do kulturáku na Uhlířův Zpěv ve zvěřinci.
Děti jeli autobusem a my s Ajou z technických důvodů autem. Pomohla jsem jim ještě při přenášení na sedačku v divadle, protože Anežka nechce sedět na bezbariérové samotce, odkud je navíc pro děti špatný výhled. Já si zakoupila denní tisk a stihla jsem ho celý přečíst najednou. To byl RELAX s veselými písničkami k poslechu.

Emička zůstala doma s tatínkem. Šli si lehnout, tatínek po noční a Emička na dopolední spánek. Postýlka zase byla celá rozebraná. Svlečené prostěradlo, matrace převrácená a Emička samozřejmě taky posvlíkaná. Ale nakonec usnula i v té haldě věcí.:-)

Odpoledne jsme vyrazili do Ostravy pro novou multifunkční tiskárnu. Aja ji nutně potřebovala pro tisk domácího úkolu. Ta naše "dva roky stará" velmi drahá HP tiskárna je mimo provoz. Shořel nám USB vstup, tak nekomunikuje s pc. Proto jsme se v elektru ohlíželi jen po nejlevnějších, stejně to vydrží přesně po dobu záruky a pak hup pro novou. Tak uvidíme, jak dlouho vydrží EPSON za 999 Kč.
V Hornbachu jsme obhlédli dlažbu a nové osvětlení. Již se aspoň psychicky chystáme na rozsáhlou rekonstrukci domu. V tom mrazu a sněhu to fyzicky ještě nejde.

Drama ve škole - 9.2.

Byl by to běžný pracovní den, kdyby ...
Řešili jsme s naší paní asistentkou podle nás zcela malicherný problém. Prostě jsme odmítli tu její skluzavku z vozíku, kterou si vymyslela pro ulehčení přenášení Anežky. Bohužel ona to pojala po svém, cítila se nepochopená a s námi všemi přestala komunikovat. S velkým vnitřním nasazením jsem šla do řešení situace. Podařilo se mi bez dalších konfliktů komunikaci obnovit a snad dostatečně objasnit i náš pohled na věc. Anežka má teprve 9 let a my rodiče i babičky ji bez problémů uneseme. Tak proč ten problém??
Slíbila jsem, že se pokusíme o zvedák na toaletu. Takže projekt, vyčíslit finance (cca 150 000 Kč), sponzoři...
A jestli se nám to podaří, tak se zase najde něco jiného k řešení. Ta integrace dá zabrat i zdravému.

Odpoledne jsme s Anežkou cvičily na flétnu (viz foto). A Emička u toho nesměla samozřejmě chybět :-).

Sníh nemusím! - 8.2.

Dnes ráno, když jsme odvezly Anežku do školy, jsme s Emičkou chvilku zůstaly na zahradě. Ať si holka užije i radovánky na sněhu. V posledních dnech byl velký mráz, tak jsme jen přebíhali z auta domů apod. Ale dnes bylo trochu lépe, tak jsem toho využila, ať toho malého nezmara unavím. Jenže Emča se jen tak nedá. Běhá a běhá a únava nikde. Za ručičku se chytit nenechá, ani vlastně za žádnou část těla či oděvu, takže za ní lítám a čekám, kdy si nabije. Poslední fotka se povedla i s brekem, který často u Emičky po pádu nevidíme. Asi se spíše lekla toho studeného sněhu. :-) Taky asi zimu zatím nemusí. Celá maminka...

Zase narozeniny - 7.2.

Naše babička Jana měla narozeniny. Moooc gratulujeme!

Tak jsme se sešli u nás doma. Je to pro nás pohodlnější i kvůli Anežce i Emičce. Objednala jsem minizákusky, jsou moc dobré a každý si dá dle vlastní chuti. Přijela i sestra s Kačkou a Markétkou, jen švagr Rosťa byl v práci, tak jsme mu aspoň poslali výslužku.

Fotka je vzpomínková z léta u bazénu. Už ať je teplo! :-(

Narozeniny - 6.2.

Babička měla narozeniny, tak jsme objednali dort a šli gratulovat. Oslava byla prima. Sešli jsme se tam i s další rodinou, tak bylo o čem vykládat. A s Emičkou se samozřejmě nudit nemůžeme. Hlídat, hlídat a hlídat. Ještě že ji Anežka sem tam zabavila. Je to dobrá sestra i chůva. :-)

Polohovací vak - 5.2.

V pátek se konala ve škole velká sláva. Přijela i novinářka z Deníku. Konalo se oficiální předání polohovacího vaku Anežce. Vak darovalo sdružení TRIANON. Tentokrát jsme my pomoc nehledali, ale pomoc vyhledala nás. Pan starosta naší obce mi jednou oznámil, že navrhli Anežku jako osobu potřebující kompenzační pomůcku. Poté nás kontaktovalo sdružení TRIANON a společně jsme vybrali jako vhodnou pomůcku, kterou nehradí zdravotní pojišťovna polohovací vak pro postižené. Vak je výborný, Anežka na něm bude ve škole relaxovat, aby pořád neseděla ve vozíku.
Na základě žádosti paní asistentky jsme již menší vak do školy zakoupili, ale asistentka chtěla větší i na ležení. Tak tento obr už snad stačit bude. A menší pytel už putoval domů, kde ho taky využije celá rodina.

Po škole jsme hned jeli celá rodina na rehabilitaci do Šenova. Tam jsme se s Anežkou naučily nový cvik na uvonění bederní páteře. Celý týden ho budeme cvičit a uvidíme, jestli pomůže. Taky jsme prodiskutovaly sezení Anežky ve vozíku ve škole. Pro paní asistetku je prý už zvedání Anežky namáhavé, tak chtěla vyrobit nějakou skluzavku, po které by si Anežka sjela dolů z vozíku na zem. :-) Jako kompenzační pomůcka skluzavka neexistuje určitě kvůli bezpečnosti. Anežka špatně drží sed, takže sklouzávat se neumí. Ani my rodiče ani rehabka nechápe, co je to za nápad. Nahoru na vozík už by ji zvedat musela, tak nechápeme, oč jí jde. Tak jsem jí sdělila, že budu do školy jezdit a dávat Anežku na toaletu. A během vyučování může dle lékařů i rehabky sedět ve vozíku s kokynou. Takže žádné zvedání se nekoná. No uvidíme, co bude dál. Se základní školní docházkou a integrací si ještě užijeme...

V pátek odpoledne přijela k nám mamka, tak jsme zase měli s taťkou toulavou, když bylo zajištěné hlídání. Vyrazili jsme na návštěvu ke kamarádům a vrátili se až o půl třetí ráno. Z toho plyne, že jsme se super bavili. Moc díky Wojkovští! Příště zase u nás :-) .

Balet Romeo a Julie - 4.2.

Čtvrtek byl velmi zajímavý den. Ivo měl denní, ale zkrácenou jen do 14 hod. Večer jsme pozvali jeho rodiče do Divadla Antonína Dvořáka na Prokofjevův balet Romeo a Julie. Babička Růženka totiž slaví krásné půlkulatiny - 65 let, tak Anežka vymyslela originální dárek. Zážitek to byl krásný. Moc jsme si to užili, protože jsme mimořádně byli sami dospělí. Takže žádné starosti ohledně toalety, špatného sezení, polohování apod. A samozřejmě jsme během tří přestávek navštívili bar a dali si extra dry Martini. Představení bylo ohromující a odpovídal tomu i velmi dlouhý aplaus.
Taky musím poděkovat mojí mamince za hlídání a ukládání holčiček. Ji zase zveme do divadla Jiřího Myrona na balet s prvky činohry Spory a dotyky. Opět vybrala Anežka a taky se s námí zúčastní. Už se těšíme na 21. únor.

Foto jsme pořídili ve Dvořákovi v prosinci na baletu Spící krasavice, kde s námi byly i sestra a neteřinky.

Poprvé - 2.2.

Jeden den musí být ten první, kdy se do pravidelného psaní vrhnu. Dnes opravdu začnu a jsem sama zvědavá, jak dlouho to vydržím. Každý den se něco děje, jen nezapomínat fotit.

Pro první příspěvek jsem zvolila starší foto, protože krásně dokumentuje vztah našich holčiček. Moc se milují. Jen při focení se Emička nechce k Anežce přitulit.

Dnes jsme celá rodina navštívili Múzickou školu v Ostravě. Je to LŠU i pro handicapované. Anežka si na webu vybrala dramatickou výchovu a taneční výchovu pro tělesně postižené. V podvečer jsme na základě pozvání do školy dostavili, je to zrekonstruovaná zcela bezbariérová škola. Ale hned u vstupu jsme byli zaskočeni množstvím lidí čekajících na chodbě. Ono se totiž zrovna dnes konalo absolventské vystoupení členů dramatického kroužku. Takže jsme se i my trošku nedobrovolně stali diváky. Tedy jen Anežka s tatínkem. Emičku by vykázali pro vyrušování hned v úvodu. Takže jsem s ní strávila dlouhých 75 minut na chodbě a schodišti. Emička se učila zdolávat schody. Bylo velmi vysilující ji udržet bez výrazného hlasového projevu. Z okolních učeben se ozývaly líbivé zvuky různých hudebních nástrojů. Jen jedno mne po celou dobu zaráželo. Nepotkala jsem ani jednoho postiženého a to tam prošlo celé procesí žáků. Konečně skončilo představení a Anežka vyjela ze sálu s nadšením. Tatínek s menším. Do dramatického kroužku chodí zatím jen zdravé děti a věková kategorie 15 - 18 let. Paní učitelka se pyšnila svým úspěchem, protože několik těchto žáků se dostalo na konzervatoř. Takže výuka na profesionální úrovni zaměřená na přípravu na konzervatoř. Všichni jsme usoudili, že by to nebyla vhodná volba pro Anežku, nezapadla by tam ani věkově ani výkonnostně. My jsme chtěli, aby se v kroužku pobavila a poznala nové kamarády. A to by asi tento kroužek nesplňoval. Tak zkusím ještě kontaktovat lektorku tanečního kroužku. Uvidíme, jestli aspoň tam uspějeme.
Večer jsme samozřejmě zakončili McDonaldem drive. Anežka si dala Happy meal s hračkou. Kdy už z toho vyroste?? Až doroste Emička...

Šikulky - 3.2.

Dnes jako každou druhou středu měla Anežka kroužek Šikulky, který vede její milovaná paní třídní učitelka. Moc jsem ji vděčná, že Anežku do kroužku vzala a musí ji docela dost při práci pomáhat. Ale výtvory mají krásné.

Vzhledem k tomu, že kroužek i s přípravou trvá dvě hodiny, vezla jsem Emičku na hlídání k babičce a dědovi do Karviné. Jinak by to ta výzdoba na chodbě školy nevydržela. Vždy jsem Emičku brala s sebou. Ale teď už její svéhlavost dosáhla vrcholu. Tedy doufám, že už je to vrchol. A to má teprve 17 měsíců a nejvíce prý vzdorují děti kolem dvou let. V té době už snad Emička bude poslušná holčička :-).


Na fotce Anežka s kamarádkami svačí.