Jako každý pátek jsme vyrazily na rehabilitaci. Jen dnes to bylo komplikovanější, protože měl Ivo denní, tak jsme jely samy. To je vždy fuška a nápor na moje nervy už od rána.
Ráno rychle fofr nachystat sebe, zaopatřit Axu, odhrnout případný sníh či led z auta, vzbudit a vypravit Emičku, dát ji do židličky a pak vzbudit a vypravit Anežku. Celou dobu nám do toho křičí Emička, že chce ven ze židle, až jednou vyleze, tak bude po srandě. Pak obléct Anežku do bundy a bot a odnést ji na verandu do křesla, ať ji není teplo. Rychle doobléct Emičku a odnést ji i s aktovkou do auta. Při připínání do autosedačky se hned s Emčou poperem, zásadně do ní nechce, protože ví, že v ní bude ještě nejméně půl hodiny. Pak odnést do auta Anežku. Auto za tu dobu zase zamrzlo a můžu škrábat na novo. Samozřejmě nejde otevřít díky mrazu a sněhu i brána, takže další boj o moje nervy. A je půl osmé a frčíme do školy. U školy nechávám Emičku v autě a běžím svléct a předat Anežku a aktovku paní asistentce. Po celou dobu Emička v autě křičí, takže mne kolemjdoucí rodiče spolužáků upozorňují na to, že nám v autě pláče miminko. Díky všem! Ale já to vím, ale mám jen dvě ruce, které víc než jedno dítě najednou neunesou. Až bude Emička sama zvládat schody, tak už v autě křičet nebude muset. Pak jedeme na každodenní nákup do místní sámošky, domů uklidit ranní nepořádek, uvařit oběd, případně zatopit, či nanosit dřevo ke krbu, nakrmit všechno zvířectvo a věnovat se Emičce, ať se holka rozvíjí. Pak jde Emička spinkat na chvilku, já si dodělám, co potřebuji nebo dám konečně kafíčko. A budíme a fičíme pro Anežku do školy. A zase křik a vzdor a to stejné na rehabilitaci. Nejprve vynést Anežku, pak pro Emičku a tak pořád dokola. No prostě o zábavu postaráno celý den. V žádném případě si nestěžuji, jen si dokumentuji, jak to vše nyní u nás vypadá, protože za pár měsíců či dokonce týdnů vše bude jinak a budeme jen s úsměvem vzpomínat. Tedy doufám.:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat